"Demokracie může být silná, pokud je silná i nejslabší osoba."
Tak zní slova švédského sociálně demokratického předsedy vlády a jedné z nejvýznamnějších politických osobností 20. století Olofa Palmeho. Před několika dny jsme si připomněli smutné výročí, 37 let od jeho vraždy. Rádi bychom formou tohoto článku alespoň stručně připomněli jeho život a činy. Inspirace se z nich totiž dá čerpat dodnes.
Olof Palme se narodil roku 1927 do luteránské konzervativní rodiny s kořeny v Nizozemsku a na Baltě, kde spousta jeho předků pracovala pro ruskou byrokracii. Z matčiny strany měl údajně mít i vazby na bývalého švédského krále Johanna III. Otec – podnikatel s nizozemskými kořeny Gunnar Palme – byl ovlivněný myšlenkami sociální demokracie a angažoval kupříkladu v otázkách nezávislosti Finska. Zemřel v jeho 7 letech, a tak mladý Palme vyrůstal pouze s matkou a dvěma sourozenci.
Už jako dítě se Palme vyučí dvěma jazykům – angličtině a němčině. Následně si odslouží povinnou službu v armádě a vrhne se na studium v zahraničí. Na pobytu v Ohiu se zapojí do studentských debat a mimo jiné napíše třeba kritickou esej na Hayekovu „Cestu do otroctví“. Po zisku bakalářského titulu se jal procestovat USA autostopem. Zastavil se až v Detroitu, kde potkal svůj velký vzor – významného odboráře Waltera Phillipa Reuthera. Když Palme později – už jako předseda vlády – USA navštívil, zdůraznil, že právě spojené státy z něj „učinily socialistu“. Po cestách po spojených státech nezahálí a hned razí na cesty do Mexika. Následně se vrací do Švédska, aby na Stockholmské univerzitě vystudoval práva. Zároveň se stává členem švédské sociální demokracie a o dva roky později je také členem švédské národní unie studenstva. O rok později je zvolen jako její prezident.
Do švédského parlamentu, Riksdagu, byl poprvé zvolen v roce 1957, v té době už byl však 4 roky poradcem tehdejšího sociálně demokratického premiéra Tage Erlandera. Angažoval se taky v mládežnické organizaci švédské sociální demokracie. Perspektivní a výrazný Palme si o 6 let později, v roce 1963, vysloužil místo ministra bez portfeje ve vládě již zmíněného Tage Erlandera. Během příštích šesti let vystřídá nejednu ministerskou pozici a roku 1969 se po Erlanderově odstupu z vedení sociální demokracie stává jejím předsedou, což mu zajistí i místo předsedy vlády. Ve svých dvaačtyřiceti letech je nejmladším premiérem v Evropě.
Palme v této roli na nic nečekal a vrhl se na reformy. Prvně se zaměřil na ústavu, provádí zemi přechodem z bikameralistického na unikameralistický parlamentní model, v roce 1975 zbaví královskou rodinu všech politických pravomocí a ze země tak definitivně učiní parlamentní demokracii.
Zakládá si taky na dobrých vztazích s odbory, prosadí například „zákon o spolupráci na pracovišti“, který nařizuje zaměstnavatelům řešit všechny změny týkající se zaměstnanců právě s odbory či „zákon o zaměstnaneckých radách“, který nařizoval větším podnikům zřizovat zaměstnanecké rady, jež by měly právo na informace o hospodaření podniku a možnost participovat na jeho budoucnosti. Za zmínku stojí taky „zákon o pracovním prostředí“. Ten udával minimální podmínky pro ochranu pracovníků na pracovišti.
Palme byl taky jedním z prvních politiků, kteří si uvědomili naléhavost problematiky životního prostředí. Prosazoval „ekologický parlament“, tedy platformu pro dialog odborníků a politiků. V koalici s křesťanskými demokraty prosazuje též ekologickou daň, díky níž vláda podporovala ekologické projekty a snížila dopad průmyslové výroby na životní prostředí. Byl taky jedním z výrazných zastánců přechodu z fosilních paliv na jadernou energii. Palme zůstával celý život velikým emancipátorem, už od roku 1965 jako jeden z prvních prosazoval zákon, který by umožnil ženám podstoupit legálně interrupci, aby ho nakonec parlament v roce 1974 opravdu schválil. Palme se stal rovněž jedním z prvních švédských politiků, kteří se postavili na stranu LGBT komunity. V roce 1977 například podepsal dopis odsuzující trestání homosexuálů za konsenzuální styk, který byl součástí kampaně za zrušení zákona o homosexualitě, jenž se podařilo zrušit v roce 1979.
Reformy prosadil dále také v oblasti zdravotnictví a bydlení, například zvýšil standardy bydlení pro nízkopříjmové osoby a rozšířil bydlení sociální. Podporoval i do té doby na západní svět poměrně nízké daňové sazby a bojoval za progresivní zdanění.
Palme se ale stejně tak výrazně angažoval v zahraniční politice, zejména v otázce lidských práv. Ještě z pozice ministra odmítal válku ve Vietnamu a podporoval československé reformy z roku 1968 (Dubček ho později označil za jeden ze svých vzorů). Neúprosně kritizoval například diktatury Latinské Ameriky a jihoafrický apartheid (byl jedním z jeho nejhlasitějších kritiků). Podpořil palestinský lid v boji za nezávislost a v roce 1975 jako jeden z prvních západních lídrů navštívil Kubu. Co se Evropy týče, silně se vymezoval proti autoritářskému režimu Francise Franca ve Španělsku. Jeho kritice se ale nevyhnuli ani představitelé tehdejšího východního bloku. Československého prezidenta Husáka například nazval „kreaturou diktatury“ (Diktaturens kreatur). Bojoval taky proti jaderným zbraním a mezi lety 1976-82 byl jedním z prostředníků OSN při vyjednávání mezi Irákem a Íránem.
Palme působil v pozici premiéra do roku 1976. Po volbách nebyl schopen sestavit vládu a z pozice premiéra odstoupil. Do úřadu se vrátil v roce 1982 a zastával ho až do své smrti v roce 1986.
28. února 1986 se při návratu z kina nočními ulicemi Stockholmu k němu a jeho ženě přiblížil neznámý střelec a několika střelnými ranami Palmeho na místě usmrtil. Jeho žena vyvázla bez větších zranění. Vyšetřování bylo zdlouhavé (natolik, že se samo později stalo terčem jiného vyšetřování a švédský parlament kvůli němu zrušil hranici promlčení vraždy, která činila 25 let) a plné nejrůznějších spekulací (od vraždy agentem KGB po kurdskou teroristickou organizaci PKK). Oficiálně ukončeno bylo až před třemi lety v roce 2020. Za vraha byl označen Stig Engstrom – ten se v průběhu vyšetřování několikrát přihlásil jako svědek – již v roce 2000 však spáchal sebevraždu, takže se vyšetřování uzavřelo.
V den jeho pohřbu se ve švédsku zastavil život. Minutu ticha drželi všichni. Od lidí na náměstí přes úředníky po dělníky v dolech. K jeho rakvi přišly desetitisíce obyčejných Švédů, desetitisíce těch, za jejichž životní podmínky Palme celý život bojoval.
Takhle se uzavřel život reformátora nadchnutého pro emancipaci a pokrok. Právem je dnes Palme vnímán jako jeden z největších politiků nejen samotného Švédska, ale i celé Evropy.
„Neexistuje žádné ‚oni‘ a ‚my‘, ale pouze ‚my‘. Solidarita je a musí být nedělitelná.“
– Olof Palme (1927-1986)