Co se to děje s evropskou reformou vnitřního trhu s energiemi?

Evropská komise nedávno představila svůj návrhy reformy vnitřního trhu EU s energiemi. Snaží se tak reagovat na skokové nárůsty cen energií z let 2021 a 2022, které otevřely důležitou debatu: funguje náš trh s energiemi správně?

Bohužel to vypadá, že se současné vedení EK z let minulých příliš nepoučilo. Současná podoba návrhu nezachází v některých oblastech dostatečně daleko a my se tak nemůžeme zbavit pocitu, že Evropská unie nevyužila šanci provést skutečnou reformu trhu s energiemi, která by to vzala tzv. od podlahy a připravila by nás na výzvy, které nás již v blízké budoucnosti čekají.

Mezi jedny z největších nepochybně patří zelená tranzice, která si dává za cíl dekarbonizovat evropskou ekonomiku a do roku 2050 udělat EU uhlíkově neutrální. Nejedná se přitom pouze o politickou změnu, nýbrž zejména o změnu společenskou – taková tranzice totiž může mít neblahé dopady na naši ekonomiku a také konkrétně na český průmysl. Proto je klíčové, aby byla zelená tranzice sociálně spravedlivá a nedopadla nejhůře na pracující či další již nyní ohrožené skupiny obyvatelstva. K tomu ale potřebujeme reálný legislativní základ, který by byl takové sociálně spravedlivé tranzici oporou. Tuto podmínku však současný návrh reformy vnitřního trhu EU s energiemi nesplňuje.

Obnovitelné zdroje, pokud jsou zavedeny v souladu s principem sociální spravedlnosti, dávají Evropě příležitost, o jaké se nám dříve ani nesnilo – EU by se mohla stát na poli energetiky zcela soběstačnou. Už bychom tedy nebyli závislí na fosilních palivech, jejichž původ je přinejmenším pochybný. Energie by se vyráběla u nás, což by pochopitelně vedlo k vytvoření mnoha nových, dobře placených pracovních míst. Tomu se však návrh EK dostatečně nevěnuje, přitom by se dalo začít i takovými jednoduchými úpravami, které by si daly za cíl výrazněji investovat do ukládání energie a do jejího sdílení.

Energetická krize ukázala, že tržní mechanismy samy o sobě podobné situace vyřešit nedokáží. Proto potřebujeme silný veřejný sektor, který má nástroje jak podobné krize řešit ve prospěch všech. Často je to však, bohužel, otázka politické vůle a ideologického zaslepení dané vlády. S tím ostatně máme v Česku víc než dost zkušeností...